Vítejte na stránkách o cestování

Mexiko a Střední Amerika 2007

Z Prahy do Mexico City - obrázek

Z Prahy do Mexico City - obrázek

12. 7. 2007

Náš let

Tak jsme konečně seděli v letadle, které nás unášelo do Paříže. Moc dobře mi nebylo, avšak jsem to nedávala hlasitě najevo, jako některé další spolucestující. V Paříži jsme nasedli do dalšího letadla, které přistávalo v Caracasu ve Venezuele. V Caracasu nás čekala dlouhá fronta na palubní lístek. Po zjištění, že i přes zákaz, se na dámské toaletě kouří, jsem si také zapálila. Nevím, jestli to bylo dlouhou abstinencí, nebo tím skleníkovým teplem, ale udělalo se mi šoufl, vím, patří mi to. Ivan též neodolal, ale na pánských toaletách si z toho místní uklízeč udělal džob, požadoval dva dolary, Ivan dělal, že mu nerozumí a dal mu jenom jeden, pánovi to stačilo a Ivan za dolar měl komfort. Pán ho pustil do úklidové komory. Úplatky se berou na celém světě. Další letadlo mělo mezipřistání v Kostarice a později nás dopravilo do Mexico City.

Na letišti

Už se nám chtělo spát, ale ještě jsme museli celníkům vysvětlit, že chceme turistický pobyt na tři měsíce, divili se, co tam tak dlouho chceme dělat. Náš prvotní plán byl procestovat trochu Mexiko a udělat si krátký výlet na Kubu, tak jsme jim to řekli. Kroutili hlavou, potvrdili nám ty tři měsíce, tak jsme pokračovali dál, tentokrát pro batohy. Jenže my jsme sice byli doopravdy v Mexico City, ale naše batohy ne. Pracovníci Air France nám dali záchranný balíček se základními hygienickými potřebami, omluvili se. Domluvili jsme se, že se další den pro ně zastavíme.

 - obrázek

- obrázek

Taxi story

Naše těla už si žádala spánek a tak když si nás odchytl taxikář, tak jsme se nechali skrz haly vést k jeho autu. Hledat bez jakýchkoli informací levný hotel v Mexico City by byl asi nesmysl. Jenže po chvíli nás zastavili pracovníci letiště a varovali nás, že tento taxi mužík je nebezpečný. Většina lidí v Mexiku jezdí s taxi službami, které jsou registrované. Osobně většinou taxikáře znají. Bojí se, že budou okradeni. Nevím, jak si vybrat to správné taxi, proto doporučuji jezdit po Mexico City metro. Později jsme jezdili všude jen metrem, dostali jsme se všude tam, kam jsme potřebovali. Přišlo nám to bezpečné. Velkou výhodou byla cena. Za dvě pesosky-to je čtyři koruny-můžete v metru strávit celý den a přestupovat dle libosti, lístek přestává platit, až když jdete do ulic. Metro tady lidem slouží od roku1969 a jedná se o nejvýše položenou podzemní dráhu na světě. Některé části jsou i nad povrchem. Výhodou pro orientaci je značení obrázky. Nejvíc nás na metru zaujaly pneumatiky. Viz. Obrázek. Dali jsme raději na radu těch pracovníků a šli jsme si objednat taxi do registrované společnosti, která sídlila na letišti. V jejich kanceláři se předem platilo, tak jsme tam nahlásili, že chceme do levného hotelu. Tak to asi trochu nepochopili, když viděli cizince a vzali nás do hotelu, který měl čtyři hvězdičky. Hotel Jenna. Pokoj byl opravdu pěkný, sprcha a televize s mnoha kanály samozřejmostí, cena 1300Kč. Dál jsme to neřešili, byli jsme rádi, že můžeme vypnout.

Odpočinek v Mexico City - obrázek

Odpočinek v Mexico City - obrázek

13. 1. -15. 1. 2007

Air France

13. 1. jsme vyrazili na letiště, tentokrát ještě taxíkem, s velkou nadějí, že nám batohy dorazily. Nebylo tomu tak. Tak jsme v kanceláři Air France nahlásili adresu hotelu, kde bydlíme, aby nám je doručili tam. A proto jsme každé další ráno běželi nejdříve na recepci a ptali se, jestli už. Pokaždé nás zklamali.

Relaxace ve velkém parku obklopeném velkoměstem

V parku, kam chodí relaxovat žebráci, turisté, podnikatelé i obyčejní lidé s dětmi, jsme se uchylovali často i my. V parku se mimo dětí proháněla i různá zvířátka, například veverky a na pořádek tu dohlížela jízdní policie. Policisti jsme poprosili, jestli si je můžeme vyfotit. Nevadilo jim, to usmívali se, jenže v tu chvíli jsme nevěděli, jestli jim máme něco dát. Raději ne. Dříve prý bylo celkem běžné policistům dávat všimné. Dnes už bych to raději nezkoušela. V parku si nejenom odpočnete, ale dá se tu sehnat i něco na mlsný jazýček. Čerstvé jahody se šlehačkou, čerstvé ovoce, různé druhy oříšků…

Čekání na naše ztracené (nebo zatracené?) batohy - obrázek

Čekání na naše ztracené (nebo zatracené?) batohy - obrázek

13. 1. – 15. 1. 2007

Mexico City

Toto velkoměsto je největším městem na světě. Bylo postaveno na zbytkách původního města, které založili Aztékové na vysušeném jezeře Texcoco. Legenda o založení města praví, že se Aztékové řídili věštbou a ta umístila centrum města na ostrov s kaktusem uprostřed jezera. Na ostrově pobýval orel, který si vychutnával k obědu hada.  To si dali Mexičané jako státní znak. I v dnešním Mexico City najdete zbytky Aztéckých staveb. Také ovšem mnoho koloniálních budov a samozřejmě i moderní budovy. Mexico City leží v nadmořské výšce 2240 metrů. Když jsme zrovna nepřemýšleli na pokoji o našich zavazadlech, tak jsme si prohlíželi město. Byla to pro nás taková zajímavá směsice, velké budovy, mezi tím menší, ale o to hezčí koloniální stavby. V některých místech byli systematicky rozmístěné obchody, například jedna ulice patřila jen svatebním šatům, druhá zase jenom klenotům. Na ulicích to hodně žilo, všude bylo hodně stánků, kde prodávali úplně vše. Od nových věcí přes starožitné až po opravdu zašlé a nepoužitelné krámy. Teda pro nás nepoužitelné. Na ulici se dá samozřejmě i jíst, tak jsme zjišťovali, jak se ty kukuřičný placky vůbec jedí. Většinou je připravovali jen s trochu orestovaným masem se zeleninou. Salsu (pálivou omáčku) nám většinou nabídli zelenou i červenou. Samozřejmě obě pálivé. Většina jídel bez salsy nemá chuť, jídla jsou neosolená, místo soli se používá limetka. Moc mě to nejelo. Spíš vůbec. A tak jsem byla ráda, když jsme objevili, kde pečou kuřata. Při našich procházkách jsme také objevili náměstí  Zócalo, ten den, co jsme si ho prohlíželi, tak to tam vůbec nežilo, akorát si tam hodně lidí pouštělo draky, což mi tady známe jen na podzim. Tak nás vlastně nejvíc zaujala Metropolitní katedrála. Katedrála – na obrázku- je největším kostelem v Latinské Americe. Náměstí je obrovské a přesto, když se konají nějaké svátky, či oslavy, tak je zaplněné lidmi. Co nám osobně chybělo, tak místo na sezení, no, ale co, sedět se dá i na zemi, ne?  Patnáctého ledna jsme se rozhodli, že na batohy dál čekat nebudeme, že si raději koupíme nové věci. Nejhorší bylo sehnat batohy, kufrů různých tvarů jsme potkávali na každém rohu až moc. Nakonec se povedlo. Veškeré oblečení zůstalo v batohu, s oblečením i Česko – španělský slovník, sandále i mapa. Kreditky a foťák jsme naštěstí měli, to snad ale nikdo v batohu nenechává. Oblečení a mapu jsme sehnali. Sandále, v kterých by se dalo chodit, jsme však nesehnali. Později jsme pochopili, že Mexičané moc nechodí a pokud to nejsou indiáni, tak chodí oblečeni v tesilkách a k tomu mají hlavně uzavřené boty. Otevřené boty nejsou pro ně dost společenské. Ženy sice nosí sandálky, ale bez podpatků jsme viděli maximálně žabky plážové. Jedny jsem si koupila a později jsem si odřela dost nohy. Nakoupili jsme si jenom lehké oblečení, teplé jsme měli na sobě a přesto, že spousta místních tu v lednu mělo na sobě zimní bundy a kozačky, tak přes den tu bylo přes dvacet stupňů. Tento den jsme ještě nahlásili v Air France adresu do Čech, kam mají poslat batohy, kdyby se ještě někdy našli. Na další den jsme si naplánovali odjez z města.

Cesta z města - obrázek

Cesta z města - obrázek

16. 1. 2007

Nádraží

A tak konečně nastal čas vyrazit dál. Píšu konečně, protože to jsme měli v plánu hned, jak jsme přiletěli. Na nádraží jsme se dostali v pohodě metrem, dali jsme si ještě kávu, tentokrát nebyla instantní, ale za to byla slabá se skořicovou příchutí. Poté už jsme nastoupili do autobusu, cíl cesty bylo městečko El Rodeo.

Xochicalco

Do El Rodea jsme dorazili odpoledne a tak jsme se ještě vydali na ruiny Xochicalco. Místní mayským a aztéckým pyramidám říkají ruinas. Největší rozmach Xochicalco zažilo v letech 800 – 1000 našeho letopočtu, tou dobou zde mohlo žít asi 20 000 lidí. Xochicalco v překladu znamená místo v domě z květů. Vydat se pěšky na ruiny znamenalo šílenství. Cesta vedla do kopce, ale to by tak nevadilo, ani to, že sluníčko mělo obrovskou sílu. Nejvíc otravní na téhle túře byli taxikáři. Pořád nám zastavovali, tak jsme je museli pořád odmítat. Bylo jich opravdu hodně. Když jsme došli k bráně, tak nám tam mladý pár sdělil, že lístky si musíme koupit v museu a že na to máme pár minut. Boleli nás nohy a už se nám dál nechtělo a tak jsme zkoušeli dát úplatek, nejdříve o tom nechtěli ani slyšet, ale nakonec to dopadlo. Ruiny, i když zprvu nevypadaly, byly celkem velké. Lákadlem mimo jiné je zde zachovalé hřiště na míčové hry, ve své době tolik oblíbené.

El Rodeo

Začalo se stmívat, tak jsme se vydali zpátky do vesnice hledat nocleh, našli jsme ho u upovídané majitelky místního hotelu. Pokoj stál 200 pesos. Bydlení až na mravence bylo fajn. 

Rozebrané ruiny - obrázek

Rozebrané ruiny - obrázek

Pyramidka 

17. 1. 2007

Po probuzení jsme pokračovali  pěšky a o dvě vesnice dál jsme si sedli před jeden dům, kde jeho majitelé provozovali jakousi „placka restauraci“ a i myčku aut. Tak jsme posnídali placku s máslem a tvarohem a Ivan navíc s pálivými papričkami. Když jsme se vydali dál, opět nás pronásledovali taxikáři, což nechápu. Přemýšleli jsme, proč jich je tolik, když jsme tady nepotkali žádné turisty. Za co žijí? Po cestě jsme potkali ukazatel na nějaké ruiny, tak jsme se je rozhodli navštívit. Nezjistili jsme,jak se pyramidky jmenují, na mapě snad ani nejsou. Vstupné bylo 53 pesos, včetně musea. Díky lidem,kteří ruiny rozebrali na stavbu svých příbytků, nám podrobná prohlídka trvala dvacet minut.

Cestou do Acapulca - obrázek

Cestou do Acapulca - obrázek

 Vesnička

17. 1. 2007

V této malé vesnici s malými ruinami samozřejmě nechyběl kostel. Většina lidí v Mexiku jsou silně věřící křesťané. A kostely tady potkáte skoro všude.

Stop

Potkali jsme chlapíka v autě, sám se nabídl, že nás sveze. Hodil nás na rozcestí a poradil nám, kterým směrem je Acapulco. Zkoušeli jsme stopovat, ale každé druhé auto bylo taxi, tak abychom se vůbec někam dostali, raději jsme tedy u toho stopování popocházeli. Stopli jsme si učitele historie, ale anglicky neuměl. Hodil nás za město Taxco. Koloniální město známé výrobou šperků. U silnice byly na sebe napláclé tři stánky, taková jednoduchá obdoba motorestu. Poprvé jsme neměli placky.Podávali tu různé druhy masa s rýží a omáčkou podobnou pálivějšímu guláši. Tady za městem byla i autobusová zastávka a údajně tam měl stavět autobus do Acapulca, ale ten tu jen proletěl a tak nás nějací lidé posadili do malého zeleného autobusu, kde jsme zaplatili 10 pesos a ten nás dovezl do města Iguala. Autobusák nám vysvětlil, že odtamtud do Acapulca jezdí hodně autobusů. Tak jsme si v Iguale na trhu koupili slaďounké jahody, a našli si hotel. Pokoj stál 150 pesos a v malé koupelně jsme po chvilce tápání našli i sprchu, kterou bychom tam snad ani nehledali. 

Acapulco - obrázek

Acapulco - obrázek

Acapulco

18. 1. 2007

Poprvé na pobřeží Tichého oceánu. Acapulco bylo na náš vkus moc turistické, ale počasí tu bylo fajn, skoro třicet stupňů. Město, čím blíž jste k moři,  je opravdu luxusní, je tu hodně hotelů, obchodů a restaurací a pokud vám vyhovuje dovolená strávená na pláži se stovkami a stovkami  lidí, kteří sem přijeli relaxovat, tak vřele doporučuji. Nechci Acapulcu ublížit, pláže jsou čisté a hotely moderní a tak nějak se sem vlastně hodí.

Pořád v Acapulcu - obrázek

Pořád v Acapulcu - obrázek

Acapulco

19. 1. 2007

Šli jsme po pláži a chtěli jsme se dostat někam za město, kde je trochu klidněji a kde nebudou turisti, ale v cestě byla vojenská základna, kterou jsme museli obejít, zastavil nám pán, který nás ochotně zavezl někam tam, kde podle mapy už Acapulco být nemá. Staví se tu ale nové hotely a výškové domy plné bytů pro obyvatelé Mexico city, kteří si tady kupují byty a tráví tu víkendy, aby se trochu ohřáli. Ovšem turisté tu nebyli, tak jsme se trochu vyřádili v moři.

V mexické domácnosti - obrázek

V mexické domácnosti - obrázek

Jak to chodí v domácnosti

19. 1. 2007

Poté co jsme se vykoupali v moři, tak jsme si to namířili opět na silnici. Ani jsme tak nějak nevěděli, kam chceme dál, a tak když nám zastavil Mexičan a řekl nám, že jede domů do vesničky Cruz Grande, tak jsme jeli s ním. Po cestě se nás snažil učit španělsky. Cestou  jsme ještě stavěli na nějaké vojenské základně, pán je voják a vezl jim nějaké jídlo, když jsme dorazili do vesnice, tak nám nabídl nocleh. Najednou odešel a nechal nás jenom s jeho malým synem a jeho strýcem, který si nás nevšímal. Dali jsme si pivko, oni tu večer totiž provozují restauraci. Seděli jsme před barákem a za chvíli jsme se stali středem pozornosti dětí tady z vesnice. Musel i jsme odpovídat na otázky:

Jaká je tvoje oblíbená barva?

Jak se jmenuješ?

Odkud jseš?

Tak jsme se jich ptali také. Docela dlouho je to bavilo.

Domácí nám nabídli i koupel, která by se po tom koupání v moři hodila, avšak naše pojetí hygieny se moc neslučovalo s jejich. V kádi s vodou, kde se před tím mylo ovoce a pralo prádlo, si naberete vodu do kýble a jdete s ní do „koupelny“… Tak jsme raději byli za špindíry. Ona mě tak trochu překvapila i toaleta. Moc to tam nevonělo, chodili tam lidé jak domácí, tak i z restaurace, záchod byl bez prkénka a ne moc čistý. (Záchody v Mexiku, a to i ve velmi čistých restauracích a hotelech, velmi často nemají prkénko a použitý papír se hází vedle do koše. Personál i v hodně levných hotelech tyto koše pravidelně vynáší.) Domácí byli velmi příjemní lidé a přestože jejich příbytek (na obrázku dvorek, který spíš slouží jako obývací pokoj) neodpovídal našim představám, nenechte se zmýlit. Tito lidé nebyli žádní chudáci. Viděli jsme tu pračku, pevnou linku i mobilní telefon, napařovací žehličku a samozřejmě i televizi.

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one